KRANIOSAKRÁLNÍ OSTEOPATIE

KRANIOSAKRÁLNÍ OSTEOPATIE

Kraniosakrální terapie (CST) je jemná doteková manipulační technika, která se vyvinula z klasické osteopatie. Řadí se mezi metody celostní práce s tělesným systémem člověka. Podporuje moudrost těla a jeho schopnost znovunalezení rovnováhy a zdraví. V terapii vycházíme z toho, že náš psychofyzický systém se během dne a noci neustále sám reguluje a obnovuje. Zdraví je v samotném základu neustále přítomno, a pokud má možnost, projeví se. Projevuje na všech úrovních jako rytmický pohyb-každá buňka, orgán, sval a kost neustále vykonávají jemný pohyb v určitém rytmu. Tyto pohyby a rytmy je možné citlivýma rukama vnímat kdekoliv na těle a také je možné rozpoznávat proudění energií a tekutin v tkáních. Kraniosakrální terapie vnímá člověka jako komplexní bytost, zahrnující v sobě různé úrovně, vytvářející dokonalý a složitě provázaný celek. Jakmile nastane změna v jedné úrovni (tělesné, emocionální či mentální), projeví se následně i v těch ostatních. Kraniálka podporuje přirozený mechanismus a vrozenou schopnost živého organismu NAPRAVOVAT A OPRAVOVAT SAMA SEBE. Vždy, když je tělo vyvedeno z přirozené rovnováhy, nějakou obtížnou situací (například chronickou nemocí, úrazem, dlouhodobým stresem, emocionálním traumatem či únavou), reaguje stažením a vznikem ohnisek napětí na různých úrovních. Subjektivně bývají tyto stavy vnímány jako bolest, ztuhnutí, únava či motorická nebo orgánová dysfunkce.

Vlastní ošetření je velmi příjemné a relaxační. Klient přijímá terapii nejčastěji vleže na zádech, oblečený a terapeut se jemně dotýká různých částí jeho těla. Pouze výjimečně ošetřující využívá jemného tlaku, který nepřesáhne tíhu drobné kovové mince (cca 5 gramů).

HISTORIE

CST vynalezl v 70. letech 20. století osteopat John Upledger jako odnož kraniální osteopatie, kterou ve 30. letech 20. století vymyslel William Garner Sutherland.Při pohledu na vypreparovanou lebku Sutherlanda zaujala myšlenka, že lebeční švy spánkových kostí v místě, kde se stýkají s temenními kostmi, jsou „zkosené jako žábry ryby, což naznačuje kloubní pohyblivost pro dýchací mechanismus“. Vytvořil teorii o tom, jak centrální systém mezi craniem (lebkou) a sacrem (kostí křížovou) a jejich pohyb v tekutinách ovlivňuje lidskou bytost. Domníval se, že lebeční kosti ve skutečnosti nejsou srostlé, ale že se pohybují a že tento pohyb indikuje respirační (dechový) systém. Stejně tak vytvořil teorii o síle, která pohybuje potencí (bioenergií), tekutinami, tkáněmi a kostmi. Tyto pohyby mají být způsobeny pohybem základní životní síly, kterou nazval „dech života“, a jsou údajně projevem základních samoléčivých a samoregulačních sil v těle. Základní koncepty kraniální osteopatie a CST jsou v rozporu se známou anatomií a fyziologií lidské lebky, mozku a páteře.

V letech 1975 – 1983 John Upledger a neurofyziolog a histolog Ernest W. Retzlaff působili na Michiganské státní univerzitě jako kliničtí výzkumníci a profesoři. Sestavili výzkumný tým, který dále studoval Sutherlandovu teorii pohybu lebečních kostí. Upledger a Retzlaff publikovali své výsledky, které interpretovali jako podporu jak konceptu pohybu lebečních kostí, tak konceptu lebečního rytmu. Pozdější nezávislé recenze těchto studií dospěly k závěru, že nepředstavují skutečný důkaz pro účinnost kraniosakrální terapie ani pro existenci pohybu lebečních kostí.

John Upledger přirovnával CST ke kraniální osteopatii a napsal: „Objev Dr. Sutherlanda týkající se pružnosti lebečních švů vedl k počátkům výzkumu, který stál u zrodu kraniosakrální terapie – oba přístupy ovlivňují lebku, křížovou kost a kostrč – tím podobnosti končí.“ Současní kraniální osteopati však z velké části považují obě praxe za stejné, ale „kraniální osteopatie byla vyučována neosteopatům pod názvem kraniosakrální terapie“. (Wikipedie)